Říjen 2010

Nočni můry !!

27. října 2010 v 11:06 | Nezkrotná |  By me...

__mmm, co napsat?
Už jsem nějakej ten pátek článek (nebo story, řikejte si tomu jak chcete) nepsala.. Ale docela mě to zas chytlo..Tohle jednou nahradí blog.
Celej večer jsem si řikala o čem napsat, a napadalo mě toho mraky.. a teď zase nevim :D napadá mě, shrnout případ ztracená Aničky a dalších dětí z pražského okruhu, nebo jak lidi sokážou být bezcitný k zvířatům (nedávno mi přišel odkaz, jak nějaká pipina na podpadkách mučí malou kočku... nemohla jsem spát).. Nebo jak jsem poprvé poznala sen, poprvé jsem si totiž ve snu řekla - probuď se! A opravdu jsem se probudila... možná bych ten sen - noční můru mohla popsat..
No, začalo to docela nevinně.. byla jsem s mamkou a pár přáteli v nějakém sále, ale ne slavnostním. Byli jsme iblečeni do normálních oděvů, prostě jak když jdu ven. Pak mam velkej výpadek.. scéna jakoby se celá změnila, najednou sem seděla přímo vedle mámy. Všimla jsem si plakátu na kterém stálo: "Watned" a pod ním nějaká malá chcíplotina - Byla to dívka, mladá a neobyčejně krásná dívka, přesto ale byla vyčerpaná. Běla zvláštní vlasy. Stažené do culíku, neonově zelené barvy. Najednou, nevím proč, z jakého důvodu, začala máma utíkat, a na sedátku po ní zbyl jen chomáč těch zelených vlasů... jako měla ta holka na plakátu. Vydala jsem se za ní. Z nepochpoitelného důvodu jsem měla na nohou boty s jehlovicovými podpatky. Neumím na nich chodit. Vběhla jsem do místnosti nějakou velkou bránou a scéna se opět změnila.
Najednou jsem byla v třípatrovém domě. Byl to dům hrůzy. Všude byli pavouci (a jelikož mám silnou arachnofobii, cítila jsem, jak se mi v zátylku ježej vlasy). Vše to byl výplod mé fantazie, proto tam byli věci, kterých se nejvíce bojím, chvílemi byla naprostá tma, a sem tam mi přes cestu přeběhl nějaký stín. Můj cíl, byl ale jasný - najít mamku. Cestou jsem potkávala zvláštní lidi, až po nějakém čase jsem rozpoznala některé jejich tváře, třeba si pamatuju tvář mého dědy, který je už pár let mrtvý. Nebo moje soustavně usmívající se kamarádka, najednou měla tvář plnou hrůzy... dohánělo mě to k šílenství. Pak jsem ty lidi přetala ignorovat, jednoho neznámého chlápka jsem se šla zeptat co tu děláme...pamatuji si můj vyděšený šepot. Údajně jsme se tu skrývali před nějakou cizinkou... a když mi ji popsal, poznala jsem tu dívku z plakátu. Až teď jsem si všimla, že si razím cestu chomáči vlasů - neonově zelených.
A najednou jsem byla v úplně jiné místnosti. To byl sál, né ledajaký. Větší a krásnější sál jsem neviděla. Ale pořád jsem měla neblahý pocit špatnosti.
Utíkala jsem tim sálem, který neznal konce. Byl větší a větší... nikdy jsem nic podobného neviděla. A zase jsem potkávala různé lidi, známé i neznámé..krásné i ošklivé, bohaté i chudé.. A schvávali se. Krčili se pod stoly, stáli za závěsy a hledali různé schovky.
A pak jsem si jí všimla.. ta holka, procházela sálem, viděla každou schovku, nikdo jí neutekl...nikdo se nebránil. Viděla jsem, jak zabíjí spoustu lidí a nevěděla jak tomu abránit. Stal se ze mě jeden z lidí co se potřebují schovat. Napadlo mě, jak se asi dostanu o patro níž, tam už přecejen zabíjela, tam by mělo být bezpečno.. ale to už jsem nestihla, blížila se nemožnou rychlostí.
A v tom, jsem se začala kousat do ruky. A uvědomila jsem si že mě nic nebolí. Často, když mi teče do bot, zkouším jestli nespím, ještě nikdy se však nestalo, že bych opravdu spala. Až teď.
Začala jsem se v duchu přesvědšovat, ať konečně donutim svoje oči k probuzení, a trvalo mi to pár vteřin, už byla skoro u mě... a pak. Jsem se probudila, chvíli jsem vyděšeně zírala, a pak, jsem se vítězoslavně usmála. Zjistila jsem, že jsou teprve dvě hodiny ráno a tak jsem si šla udělat čaj, a pustila si pěkný film. Bylo mi jasné, že neusnu hned... ale viděla jsem alespoň půlku. Ráno jsem vztala a chvíli přemýšlela co se mi to zdálo.. dlouho jsem si nemohla vzpomenout, ale pak, jako impulz mi to naskočilo. Můj děda, máma, chomáče vlasů a ta holka.. dlouho jsem přemýšlela, proč jsem se jí nesnažila bránit, proč jsem se jen tak hloupě schovala...